V úterý jsme se všichni, tedy celá prima, sešli na nádraží v Zastávce, odkud odjížděl o čtvrt na devět náš odvoz v podobě autobusu. Naštěstí jsme všichni dorazili na čas a s potřebnými lejstry. Hned jak jsme se usadili v autobuse se atmosféra naprosto odlehčila a všichni jsme se začali bavit bez jakéhokoli ostychu. No a jakmile jsme dorazili do našeho cíle, ubytování, ve kterém jsme měli strávit následující dvě noci, tedy Šafránkova mlýna, jsme se už bavili, jako bychom se znali.
Hned po příjezdu jsme se šli všichni ubytovat na pokoje, ve kterých jsme byli po čtyřech lidech. Jakmile jsme se vybalili, tak jsme se i s našimi profesorkami a vedoucími pobytu, tedy se Světlanou Smejkalovou a Zuzanou Procházkovou setkali ve společenské místnosti, kde jsme si ujasnili pravidla pobytu. Všechny nás jistě potěšilo, že nás nikdo nebude do ničeho nutit a že si náš pobyt uděláme tak, jak my budeme chtít.
Po rozpuštění srazu jsme se odebrali do svých pokojů a vzápětí jsme všichni vyrazili na asi 3 kilometry vzdálený hrad nebo spíš jeho zříceninu. Přešli jsme pár polí a začala náročnější část trasy. Velký kopec, který připomínal spíše bahnité koryto. Pro nás to ale nebyl problém, zčásti i proto, že celá cesta byla v lese, tudíž jsme šli v příjemném stínu stromů. Všichni jsme bez sebemenšího náznaku úrazu vylezli na kopec, ale hrad nikde. Chvíli jsme byli zmatení a přemýšleli nad tím, že jsme možná přešli odbočku. Nakonec jsme pro dobro všech zúčastněných došli k závěru, že nám místo hradu postačí krmelec, který stál opodál. I přesto, že jsme neviděli hrad, cesta pro nás rozhodně nebyla bezvýznamná. U toho krmelce jsme si totiž všichni sedli do kolečka a začali hrát hru, kdy o sobě každý řekne pár slov. Tato hra z mého pohledu hodně často bývá stereotypní, ale tentokrát musím uznat, že jsem se dozvěděl nesčetně zajímavých věcí. Dovednosti některých mých spolužáků byly opravdu obdivuhodné. Cesta zpátky nebyla v podstatě o moc jiná, než cesta tam. Zase jsme sešli koryto, vyfotili si skupinovou fotku a došli na ubytování.
Zbytek dne nebyl vcelku žádný program, ale přesto věřím, že si ho všichni užili. Já osobně jsem strávil celý večer karetní hrou BANG! s mými novými spolužáky a spolužačkami. Pak jsem jen došel k mojí posteli, lehl si a přikryl se peřinou. Musím uznat, že se na postelích v penzionu spalo krásně.
Druhý den ráno jsem se vzbudil tak akorát, abych stihl ranní setkání ve společenské místnosti a společný odchod na snídani. Pro mě osobně je jídlo hodně důležité, a tak musím náležitě ocenit snídani, která byla v podobě švédských stolů. Na obrovských stolech byly nádoby s vajíčky, párečky, müsli, pečivem a mnoho dalšího.
Po výborné snídani jsme se s celou naší třídou odebrali ven, kde už na nás čekal pan psycholog s paní pedagožkou, kteří pro nás měli zajímavý program. Prvně jsme si vylosovali z klobouku jméno někoho z naší třídy a dostali za úkol udělat něco hezkého pro toho člověka, ale tajně. Dále jsme měli za úkol se seřadit na jedné kládě podle různých kategorií, aniž bychom z té klády slezli nebo spadli. Dozvěděl jsem se například, že můj spolužák Vojta má narozeniny zrovna v ten den, co jsme tuhle hru hráli. Potom jsme začali program, kdy jsme byli rozřazeni do tří týmů a měli za úkol v jednotlivých týmech plnit různé úkoly, ve kterých byla ke správnému vyřešení nutná spolupráce. Například jsme měli všichni postupně prolézt pavoučí sítí, navrhnout vlajku našeho týmu, nebo poslepu udělat z dlouhého provazu čtverec.
Po polovině týmových aktivit jsme měli jako odměnu oběd a zasloužený odpočinek. Po obědě na nás čekaly další týmové aktivity, a nakonec zlatý hřeb. Měli jsme zase v jiných týmech, vytvořit něco jako postroj pro vajíčko, jehož úkolem bylo ochránit vajíčko před pádem z výšky. Abych byl upřímný, přežilo jenom jedno vajíčko z pěti. Ale zase na druhou stranu, všichni se stejně nejvíc těšili na to, až se vajíčko rozbije.
Na konec našeho programu jsme hráli hru, při níž jsme si měli vybrat každý jednu kartu ze hry Dixit, které byli vyložené na stole a následně ostatním povědět, z jakého důvodu jsme si ji vybrali.
Po náročném dni plném poznávání našich spolužáků jsme dostali osobní volno, které jsme měli až do večeře. Po večeři jsme se všichni sešli u ohniště, kde jsme všichni dostali papír, na kterém byly nějaké vlastnosti, nebo jen informace a my jsme měli za úkol sehnat alespoň dva lidi od každé položky, o kterých je možné toto prohlášení říci. Byla to vcelku velmi zajímavá hra s originálním nápadem.
Poté ovšem přišel program se snad nejintenzivnějšími zážitky z celého pobytu. Schovávaná po celém areálu penzionu. Celá naše třída, tedy jednatřicet dětí se schovávalo po penzionu před profesorkami. Určitě situace působila velmi komicky, což taky byla. Po celou dobu jsme se schovávali na opravdu neobvyklých místech. Například na záchodech ve fitness, v sauně, nebo ve vířivce.
Po náročné schovávané jsme si všichni lehli do našich postelí a odebrali jsme se do našeho posledního spánku tady na penzionu. No a poslední den pobytu jsme stihli snídani a než pro nás přijel autobus, tak jsme se mohli ještě rozloučit a popovídat si, co se nám líbilo nejvíce.
Krásnou tečku na závěr tomu dodal Amos, když v oblečení skočil do bazénu, který byl součástí areálu. To už ale pro nás přijel autobus a my jsme už museli opravdu odjet. Myslím a věřím, že jsme si všichni náš pobyt v Šafránkově Mlýně užili naplno.
Jakub Hoffmann (prima, 28. 9. 2021)